Pokračování K.O. víkendu

Po příjezdu z Bradlecké Lhoty do Poděbrad a vyložení osádky, vzal Marmota kolo do motoráku a odjel Rumburákem do Rybniště, které leží na západě Předsedovic oblíbených Lužických hor. Jak jsme se vlakem blížili do oblasti sociálně vyloučených, postupně se viditelně i slyšitelně snižovala inteligence osazenstva vlaku (např. ty voé, jsem tam byl na tej rozhledně, ty voe, jak vona se menovala? Něco jako to začínalo Choto..chotov.., tak nějak. Ten druhý mu odpovídá: Dymník. Ten první: No, jasně, ty voé, Dýmovka to byla :) Z Rybniště do Jetřichovic k Šárce na chatu to je na kole jen 12 km a většinou z kopce, takže za chvíli jsem byl tam. Večer jsme řádně popili, snědli nějaký ten steak z grilu, zahráli si různé hry (stříleli jsme i prakem, cca po 30-ti letech:) a já jsem furt Jitku strašil s ranním koupáním ještě za jinovatky. Dopadlo to trochu jinak, když jsme vstávali, tak už nebyla pomalu ani rosa:) a tak teprve v jednu odpoledne jsme zajeli k místnímu koupališti provést povinný nedělní rituál. Bohužel nádrž byla polovypuštěná, kvalita vody jak ve Žlunicích po pádu práškovacího letadla:) Nakonec jsme jen kousek popošli a zanořili se do kolemtekoucí Srbské Kamenice, která v této době ale moc vod nemá (narozdíl např. od června letošního roku). Voda kousala jen mírně do šíje:) Po vynoření Marmota s radostí uvítal Šárčinu nabídku na utření svého mokrého, ochlazeného těla, a tak se mu to zalíbilo, že na příštích koupačkách toto bude od dámských účastnic také vyžadovat:)

3. ročník běhu 2HRADY

V sobotu jsme vyrazili v silné sestavě - Jana, Simon, Šimon, Wojta a Marmota - na 3. ročník běhu 2HRADY do Bradlecké Lhoty. Samotný závod běžel: Marmota (potřetí), Jana (poprvé) a Wojta (poprvé 7,2 km, loni 1500 m). Simon se Šimonkem tentokrát běhojeli s kočárkem mimo soutěž. Protože je závod zařazen do Českého poháru běhů do vrchu, účastnili se ho i excelentní vrchaři vč. 2 keňských závodníků a 1 závodnice, kteří si na HRADY odskočili v rámci rozklusu na nedělní Běchovice. Hlavním důvodem ale byly nejspíše poměrně štědré prize money za vítězství. Běželo se stejně jako předešlé 2 ročníky za slunného počasí, nicméně v lesních úsecích byl takový chlad, až z toho omrzaly prsty. Na Kumburku byl první v rekordu a pro nás ostatní v těžko uvěřitelném čase 27:14 reprezentant v běhu na lyžích Jiří Magál. Dvě sekundy za ním potom první z keňských běžců. Marmota snížil oproti loňsku svůj váhový hendikep o 5 kg a tak v cíli byl v čase o 2,5 minuty lepším než loni (45:08). Za chvilku doběhojeli Simon se Šimonkem, kteří by s kočárkem čistě terénní úsek výběhu na Kumburk neprojeli, a tak museli zvolit objízdnou trasu po zpevněných cestách. Úctyhodný výkon! Janin čas se při její první účasti zastavil na pěkných 48:34 a kousek za ní už byl v cíli bez zjevně velké únavy v čase 49:05 i Wojta, který zaznamenal z K.O. největší úspěch a ve své juniorské kategorii obsadil 3. místo. K.O. bylo tedy opět „na bedně“! Odvoz z Kumburku byl opět zajištěn a v kulturáku v Bradlecké Lhotě už na nás čekala výborná gulášovka, na malého Šimona potom soudek s pivem :)

Předseda napaden zuřivým psem

Dnes jsem se vydal na jeden z posledních předmaratonských tréninkových běhů a málem to byl běh skutečně poslední. Při návratu z Libice jsem na cykloztezce zahlédl paní s volně běhajícím velkým psem. Jako zkušený běžec vím, že psy ani pejskaře není radno překvapovat. Zpomalil jsem a zakašláním na sebe upozornil. Paní si psa zavolala k noze, ale pes pokyn "k noze" pochopil jako "běž a trhej". Paní sice na měla volala:"nebojte se, ona je hodná, ona nikdy nikomu nic neudělala." Ale vždycky je někdy poprvé. Pes mě oběhl, mohutně se odrazil a plnou silou mi dopadl na záda. Stěží jsem se udržel na nohou a na krku jsem ucítil psí mordu, která se naštěstí do mne nezakousla. Klidným hlasem (kolem stále pobíhal vrčící pes) jsem s pani domluvil finanční vypořádaní a pokračoval o dosti rychleji do Poděbrad. Dejte si tedy pozor na libické psy. Takhle dopadla moje visor bunda.

V Krkonoších

Mova se rozhodla podniknout výlet do Krkonoš a zařadit turistiku mezi aktivity KO. Bohužel počasí bylo přesně takové, jak slibovali na Internetu. Mova si i přes  mlhu a déšť výšlap užila, ačkoliv kromě 3 dalších bláznů nikoho nenapadlo z Rezku na Dvoračky vyjít. A takhle to v sobotu 14.9. vypadalo v okolí Dvoraček.

Otužilecký křest

V neděli 8. září jsme zahájili novou otužileckou sezonu. Počasí nám nepřálo - bylo asi 26 stupňů, ale nedalo se nic dělat. Při té příležitosti chtěl Předseda pokřtít malého Šimona coby nejmladšího člena KO. Otec Simon uz chystal sklenice a šampaňské se chladilo ve vodě.

 Pokladník ale vypadal, že má dobrý nápad a chystá se provést nějaký žertík. A opravdu : sotva zaplašil Sísu, vrhl se i s Jitkou do vody . Malý Jáchym smutně rodičům mával .

 Pokladník se za chvíli vrátil a jakoby nic, dal lahev šampaňského ještě lépe chladit - do větší hloubky a pro jistotu si na ni i stoupl. Byl moc spokojený do té chvíle, než se ji pokusil znovu vylovit...Lahev na nic nečekala a skoulela se do hloubky cca 3 mestrů, kam jsme nejen nedohlédli, ale ani nedosáhli.

 Za chvíli už skoro celé KO pátralo po drahocenném nápoji. Simon nechtěl věřit, že přišel o přípitek. Marmota dával pokyny a organizoval pátrání, zapojila se i Jitka K. a Wojta.

Psi byli velice neklidní,  vyli a vzpínali se na vodítkách. Obávali se, že přijdou o své pány, kteří se marně potápěli do stále větší hloubky.

S příchodem nových zájemců o otužování - Pavla a Zdeňka, nám svitla nová naděje. Pokladník předstíral, že vylovení lahve je úkol, který je nutno splnit před přijetím do KO. Oba mladí zdatní plavci se vrhli do podzimních vod a začali se potápět. Bohužel ani oni neměli štěstí.

Nakonec jsme museli začít se křtem bez šampaňského. Předseda promluvil vlídně k rozespalému Šimonovi a za asistence kmotra -Marmoty  a Movy- kmotry, ho odnesl do vody. Marmota dokonce objevil v batohu svíčku, aby křest byl jak se patří. Předseda pokřtil malého klubovým jménem Šimík. Jak se dalo čekat, ani namáčení nožiček, ani pokropení hlavičky Šimíkovi nevadilo nebo to alespoň nedal najevo. 

 Pak jsme se všichni zaradovali, protože Pavel donesl alespoň malou lahvičku slivovice, a tak jsme si mohli symbolicky připít na Šimíkovo zdraví. Bohužel bez Pokladníka, protože ten se stále pokoušel vylovit utopenou lahev a ani naše ujišťování, že už jsme mu odpustili, ho z vody nevylákalo.

Zahájení sezony bylo velmi příjemné, můžeme jen doufat, že počasí vydrží stejné ještě několik měsíců, teplota vody klesat nebude, lahev příště objevíme a noví zájemci neztratí zájem. Chladné vodě zdar! 

34. ročník Hlinecké 25

I v letošním roce jsme se vydali (Marmota, Wojta a Předseda) do  Hlinska na již 34. ročník Hlinecké 25. Na start jsme přijeli na poslední chvíli. Tradiční účastníci běhu - bratři C. už byli ve sportovním a rozcvičení. Takže po rychlé přípravě jsme šli hned na start. Nečekaný startovní výstřel Marmotu natolik překvapil, že vyrazil se zpoždením několika desítek sekund. 

Oproti loňsku bylo tepleji a tak jsme museli s Marmotou zvolit opatrnou taktiku, abychom nepřepálili začátek. Patrik a Petr ale vyrazili tempem, jako by běželi jenom 10ku. Počet účastníků byl i letos nevelký a tak už na 8. km jsem na trati nikoho jiného neviděl a byl jsem moc rád, že trasa je dobře značená. V lesním úseku jsem se přiblížil zezadu na cca 150m k běžci-zajíci, který mě skvěle táhnul a pomáhal mi udržovat plánované tempo 5min./km. Při výběhu z lesa před otočkou jsem zahlédl již vracejícího se Petra a když jsem se  vracel já, už se blížil i Marmota. Na 16. km jsem bohužel svého zajíce předběhl a na trati jsem už byl zcela sám až do cíle. 20 km šlo vše dobře, ale v Hamrech, kde se běželo na plném slunci a do kopce, mi už trochu došly síly. Už  jsem to ale nějak doběhl. Čas jsem měl stejný jako vloni 2:05. Zato Marmota se vylepšil o 8min, letos cca 2:20, zlepšených časů dosáhli i Patrik s Petrem cca 1:50. Patrik se dokonce ve své kategorii A umístil na 3.místě! Gratuluji. 

Po doběhu už nás čekal výborný Rychtář s melounem, vyhlášeni vysledků a závěrečná tombola, ve které jsem vyhrál meloun! Marmota, na kterého se dostalo až jako na posledního,  si kupodivu nevybral plakát s hrajícími si koťatky ale nějaké nefungující světlo. Teď už toho určitě lituje.  Ještě jsme si dali na náměstí oběd a pak rychle směrem západním. Bylo to skvělá akce.

Jesenický půlmaraton 2013

Právě sedím ve vlaku Bouzov, přehřátými chodidly svírám chladivý jontový nápoj z Plzně a chystám se na vyhodnocení Jesenické akce. Hned na začátku řeknu, že to byl nejkrásnější závod, který jsem kdy běžel. Trať vedla z Červenohorského sedla přes Švýcárnu, Ovčárnu, Vysoké hole a Ztracené kameny a cil u motorestu Skřítek. Na Praděd se neběželo, tam běželi pouze maratonci, kteří startovali z Ramzové. Počasí bylo ideální - svítilo slunce, teplota kolem 15•C a na hřebenech pofukoval slabý větřík. Běželo se po lesních cestách, kamenech, přes rašeliniště po dřevěných chodnících, po hřebenech po pěšinkách mezi kosodřevinou. Byly krásné výhledy. Prostě nádhera.

A jaky jsem podal výkon? Na misto startu jsem, z důvodu dostatečné aklimatizace, dorazil již v pátek večer. V restauraci v hotelu Červenohorské sedlo jsem dal borůvkové knedlíky s kofolou a poté jsem zde i přenocoval. Ráno osvěžen horským vzduchem jsem vyrazil na start. Jako typický polabský běžec bez zkušeností z hor a terénu jsem si dal skromné cíle: 1. běh si užít, 2. doběhnout do cíle, 3. nerozbít si ústa při závěrečném seběhu na Skřítek. Síly jsem tedy vhodně rozložil a v pohodě doběhl do cíle. S výběhy jsem neměl vůbec problém, ale seběhy mi nešly. Pokud mě někdo předběhl, tak to bylo pouze z kopce. Čas v cíli jsem měl 2:20:06.