Sportovní dovolená v Harrachove

Po dvoudennim jezdeni na kolech v Krkonosich a Jizerských horách celkem 112 km jsme jako odpovědní členové K.O vyrazili třetí den běhat. Tradičně jsme vyběhli na Čertovu horu tentokrát po cyklotrase pokračoval na Ručičky a seběhli do Harrachova. 15,6 km v náročném terénu se doufám bude v Jizerkách hodit. Milan a Věra

10 lužických 700

V neděli 16.8.2015 jsem se zúčastnil druhé etapy ultramaratonského běhu 10 lužických 700. Startovalo se v Radvanci už v 7:00. Na start jsem přijel se zpožděním a tak jsem měl na registraci a ostatní předmaratonské rituály jenom 20 minut. Než jsem se probral, už se startovalo. Obdivoval jsem morálku běžců, kteří zvládli za vysokých teplot v sobotu uběhnout 66 km, vystoupat na šest 700  a další den se postavit na start už "jenom" maratonu. V neděli bylo naštěstí o něco chladněji. Postupně jsme vyběhli na vrch Bouřný, Velký buk a Malý buk. Běžců bylo jenom cca 40-50, ale kupodivu jsem skoro nikdy neběžel sám. Výběhy i seběhy byly technicky náročné. Dával jsem velký pozor, abych se někde nerozbil. To se mi podařilo až na úplné rovině na 25. km. Ležel jsem v prachu omráčen úderem, koleno se zdálo nepohyblivé a já se pomalu smiřoval s tím, že běh tentokrát nedokončím. Až smějící se turisté me přiměli "vyskočit" a zkusit to rozběhnout. Kupodivu to šlo. Na 35. km na mne přišla maratonská krize a zároveň se před námi vztyčila poslední 700ka - Klíč. Výběh, ale hlavně seběh stály za to. Na 40. km jsem si ještě oddechl pár minut na šraňkách, když jsem čekal na průjezd vlaku. Na závěrečné 3 km se ke mě připojila Mova a dopravodila mne na kole do cíle. Byl to asi můj nejnáročnější, ale zároveň nejhezčí maraton. Převýšení bylo 1100 m. Cílový čas 5:29:51. 

Letní plavání v Labi

Sotva začal srpen, KO se pozvolna začalo připravovat na další sezonu. Dnes dálkovou plavbou v líném toku Labe. Trať jako obvykle cca 800 metrů - od mostu u kempu, po proudu až ke kanoistice. Letos se zúčastnila úplně poprvé Jitka, Předseda a Bretoněc již asi potřetí. 

 Mova dokumentovala, Jana hlídala malého Š a psa.

 Nejprve bylo nutné dojít k výchozímu bodu.

 Rybáři odklidili udice, Předseda nesundal boty, neboť se obával špíny v řece, Jitka odevzdala Uršulu a boty Mově a opatrně vstoupili do řeky.

 A už bojují s proudem.

 Mova zatím bojovala s Uršulou, která se ani za pamlsek nechtěla vzdálit od místa, kde jí zmizela panička. Nakonec ji Jana musela nést, protože Mova nemá zkušenosti se psy.

 Návrat po břehu s malým Š a zarputilým psem byl tak pomalý, že jsme na plavce čekali jen chvilku. Plavba trvala cca 21 minut.

 A už se objevila rychlá Jitka a za ní oba muži. Cestou museli plavci 2x uhýbat lodi, jednou dokonce Králi Jiřímu a pak překonávat obrovské vlny.

 Odpočinek na kanoistice. Plavci byli možná prochladlí, teplota vody v posledních nocích trochu klesla.

 Stateční členové KO - všichni, i zpočátku váhavý Předseda, byli nakonec spokojení.

Butovský kros – závěrečný závod poháru BEJK-11.7.2015

V sobotu 11.7. se v Butovsi na Jičínsku konal poslední závod poháru BEJK (běžec jičínské kotliny), který organizuje Martin Šandera se svým týmem. Butovský kros (pro mužskou kategorii 2 kola, celkem 8,6 km) je ojedinělý mezi ostatními závody poháru tím, že se startuje individuálně. Běhu se za K.O. zúčastnil pouze Marmota, Wojta zůstal doma. Závěrečný závod si samozřejmě nenechala ujít ani Jana z Jičína, neb i kdyby celých 4,3 km trati pro ženy šla pěšky, stala by se vítězkou celého BEJKa:) A to se také stalo, tedy to, že je první BEJČicí pro rok 2015, ale samozřejmě nedošlo k tomu, že by šla závod pěšky. Jak říká Simon, hned od začátku to „připálila“ a ve vlastním krosu skončila na výborném 3. místě.

 Marmotovi se moc běžet nechtělo, byl unaven, dostavil se na místo přímo z Českého Šternberka, kde jel „divokou“ vodu Sázavu s Šárčinou partou vč. Jitky a jejího nového pejska Uršulky:).

Před Butovským krosem byl Marmota ke svému překvapení v poháru BEJK na 4. místě, a to za Martinem Š., který však ze zdravotních důvodů nemohl startovat. Hned pár bodů za Marmotou  byl mladý jičínský běžec, který kdyby startoval, tak by byl Marmota převálcován. Jenže – mladík se nezúčastnil, takže Marmota i přes nevalný výkon stanul jako 3. BEJK na stupních vítězů:). Ještě předtím měl však tu čest vystoupit na stupeň nejvyšší a převzít za Wojtu diplom a přívěšek na krk býka za 1. místo mezi mladými BEJKy:) A otec byl před publikem pochválen za jeho zplození :).

West Highland Way - zkrácená verze

V pátek jsem přistáli v Edinburku, busem se přesunuli do Glasgow, kde nás déšť zahnal do hospody na Fish and chips a pivo. Odpoledne odjeli do Bridge of Orchy, kde jsme přestali u vysloužilého vojáka ve Stance cottage. V sobotu jsme absolvovali cca 19 km do Kingshouse a protože zde už nebylo ubytováni, museli jsme odjet busem do Glencoe. Obávané midgies nás dnes nechali na pokoji, ale první skotské klíště se do mne již zakouslo.

Bridge of Orchy.

Ve Skotsku mají ještě sníh.

A dokonce i Ski Centrum

Ubytovali jsme se v Morvan cottage.

Glencoe leží na břehu Loch Levenu.

Večer jsme ještě navštívili břidlicový lom v  Ballachulishi. 

Při hledání hospody nalezli hřiště na Shinty (něco jako pozemní hokej). 

A pak i doporučenou hospodu, bohužel zavřenou. 

Den druhý z Kingshouse do Kinlochlevenu

V neděli ráno jsme v Morven cottage posnídali skvělou skotskou snídani. Objednal jsem si English breakfast a málem jsem nedostal nic. Pohovořili jsme s velice přátelskou majitelkou domu. Rychle zabalili a vyrazili na autobus. Venku hustě pršelo. Na autobusové zastávce se s námi před deštěm schovával Bretoněc (ne náš ale ze Saint-Malo). Po příjezdu k Kingshouse přestalo pršet.

V údolí jsme viděli krásnou duhu.

Hezké počasí netrvalo dlouho. Za chvíli se přihnal silný déšť a vítr.

Naštěstí stoupání na hřeben po Devil's Staircase bylo už bez deště. Jenom cesta se proměnila v potok.

 Na hřebeni nás už přivítalo krasné počasí .

Při sestupu se kupodivu  znova vrátil slejvák.

  

Sestup do Kinlochlevenu už byl snadný, ale netušil jsem, že pouhých 16 km, stoupání 423m a sestup 659m dokáže člověka tak utahat. Teď ležíme na pokoji v Tailrace Innu a těšíme se na večeři a zítřejší etapu.

Den třetí z Kinlochlevenu do Fort William

Byla to nejdelší etapa naší cesty - 24 km, výstup 735m, sestup 737m. Počasí bylo dobrý. Pršelo a foukalo jenom dopoledne, odpoledne už jenom foukalo.

Ovce skotské počasí zjevně zvládají bez viditelných problémů.

Jak v té pustině dokázal někdo žít? 

Po necelých 7 hodinách rychlé chůze jsme se dostali do cíle naší cesty - Fort William.

Zitra si ještě vyběhnem na Ben Nevis a pak hurá do civilizace - Glasgow a Edinburk.

Den čtvrtý - výstup na Ben Nevis

Dnes počasí přálo. Už rano bylo slunce a teplota byla na triko. Posílení pravou Scottish breakfast jsme v 10 vyrazili na Ben Nevis. Z Fort William jsme šli cca 30 minut do turistického centra a zde to šlo hned do kopce. Ze začátku to byla zelená skotská romantika s krásnými výhledy do údolí a na krasné vodopády. Voda ostatně bylo všude i na cestě a někde to celkem klouzalo.

V 700m nad mořem se objevilo pleso.

 Pak se stoupalo už jenom v kamení a začalo opravdu silně foukat. 

A netrvalo dlouho a v 1100m nad mořem jsme šli již přes sněhová pole.

Vrcholu jsme dosáhli po 4 hodinách chůze.

 Jáchyma bohužel na vrcholu postihla sněžná slepota.

 

 

Navrát do Fort William byl o něco rychlejší - 3,5 hod. Výstup na Ben Nevis 1.344m nad mořem byl náročnější, než jsme čekali (já jsem nevypadal o mnoho lépe).