Z názvu by se mohlo zdát, že půjde o hodnocení pražských pivovaru, bohužel zklamu vás. Jedná se o bohapusté hodnocení mého zmateného nočního pobíhání Prahou.
Očekávání mé i předsedy bylo obrovské. O čemž svědčí i naše společná sázka o případné překonání klubového rekordu. Z nízkého kurzu sázky bylo znát, že mi předseda hodně věří (dík za důvěru).
Já osobně, vzhledem k minimálním tréninkovým dávkám, počítal spíše s časem okolo 45 minut a tajně věřil, že při dobré konstalaci hvězd to dám za 43 minut. Tomu i odpovídala zvolená taktika. Chtěl jsem využít opatření, které nám připravili pořadatele závodu, zúžené koridory v průběhu celé trati. Vzhledem k nízkému číslu jsem zamýšlel, že odstartuji z první řady a ihned roztáhnu ruce. Dav, který se za mnou vytvoří mě ponese a já nikoho nepustím před sebe. Prostě zvítězím stylem start – cíl.
Bohužel hned první ránu do týla mé taktiky mi zasadili samotní pořadatele. Kluci černí, z protekce, nebo já nevím proč, již na startu získali náskok minimálně tři metry (samostatný startovací koridor je dle mého názoru diskriminace, nás nastupující generace). A uznejte sami, na desítce už není čas kde tyto tři metry doběhnout.
Rozhodl jsem se tedy, že se začnu věnovat sběru Endorfinu (má náhradní strategie). Dle předsedy (který o tom pokaždé píše) to musí být něco úžasného a jak jsem pochopil, dá se to potkat u cesty, když člověk běží. V mé představivosti to zabralo stejné místo jako, když dřív lovili Mirek Dušín a spol. různé bobříky.
První kilometr (odhadem, neboť jsem vzhledem k tlačenici a neustále snaze o kontrolu, zda běžím po svých, nebo již cizích nohách, kilometrovník nezahlédl) – nikde žádný Endorfin.
Druhý kilometr – opět nikde žádný Endorfin (naštěstí už bylo po 1. obrátce o 360 stupňů a pole se roztáhlo, takže bylo vidět na kilometrovníky)
Třetí kilometr – místo Endorfinu průběh opět startem a první kontakt s reálným časem 13:30. Kilometr za 4:30, žádná sláva
Čtvrtý kilometr – Endorfine jsi tu?
Pátý kilometr – přeběh Čechova mostu a krásný pohled na noční Prahu
Šestý kilometr – otočka pod Štefánikovým mostem (druhá o 360 stupňů). Místo Endorfína lehká krize při výběhu do mírného táhlého stoupání na Štefánikuv most (je vidět, že trénink chybí).
Sedmý kilometr – úžasná noční Praha s Malou Stranou a hradem v pozadí
Osmý kilometr – hele Endorfini s kytarou a bubny (ne to byla jen kapela, zase nic:()
Osmý a půltý km – že by první endorfin? Z úst malého chlapce (asi 8 let) se ozvalo obdivné „Hele 74“. Hlavou mi blesklo, to mluví o mě, to musí být ten Endorfin. Nebyl.
Devátý kilometr – to byl určitě Endorfín (a nebyl sám). Z davu „dvou“ dívek se ozvalo opět obdivně: „Ty kluci jsou fakt dobrý“. Určitě to bylo směrováno na mě, jen zapomněli ještě skandovat: „Pokladníku jeď!!!“.
Desátý kilometr – můj plánovaný drtivý finiš na poslední pětistovce se neuskutečnil. Dílem z frustrace, že nemám ani jednoho Endorfina, dílem z nulové motivace, kterou mi sebrali pořadatelé. Při průběhu okolo cíle (asi 600 m do cíle) jsem zaslechl vyhlašování stupňů vítězů. Uznejte sami, když vám takto nepokrytě a nevhodně v průběhu závodu někdo řekne, že už nemůžete být první, vezme vám to vítr z plachet.
Takže předsedo gratuluji, pivo je tvé. Můj zase čas 45:17, což je pro mě zklamání. Jinak Praha noční je krásná a úchvatná. Já jsem si zaběhl desítku v klidném a vyrovnaném tempu a vrátil jsem se na oslavu narozenin, z které jsem byl vytržen (kus grilované krůty na mě ještě zbilo a asi litránek červeného).
A ještě jeden závěr: Endorfini mě nemají rádi!
Pokladník
Očekávání mé i předsedy bylo obrovské. O čemž svědčí i naše společná sázka o případné překonání klubového rekordu. Z nízkého kurzu sázky bylo znát, že mi předseda hodně věří (dík za důvěru).
Já osobně, vzhledem k minimálním tréninkovým dávkám, počítal spíše s časem okolo 45 minut a tajně věřil, že při dobré konstalaci hvězd to dám za 43 minut. Tomu i odpovídala zvolená taktika. Chtěl jsem využít opatření, které nám připravili pořadatele závodu, zúžené koridory v průběhu celé trati. Vzhledem k nízkému číslu jsem zamýšlel, že odstartuji z první řady a ihned roztáhnu ruce. Dav, který se za mnou vytvoří mě ponese a já nikoho nepustím před sebe. Prostě zvítězím stylem start – cíl.
Bohužel hned první ránu do týla mé taktiky mi zasadili samotní pořadatele. Kluci černí, z protekce, nebo já nevím proč, již na startu získali náskok minimálně tři metry (samostatný startovací koridor je dle mého názoru diskriminace, nás nastupující generace). A uznejte sami, na desítce už není čas kde tyto tři metry doběhnout.
Rozhodl jsem se tedy, že se začnu věnovat sběru Endorfinu (má náhradní strategie). Dle předsedy (který o tom pokaždé píše) to musí být něco úžasného a jak jsem pochopil, dá se to potkat u cesty, když člověk běží. V mé představivosti to zabralo stejné místo jako, když dřív lovili Mirek Dušín a spol. různé bobříky.
První kilometr (odhadem, neboť jsem vzhledem k tlačenici a neustále snaze o kontrolu, zda běžím po svých, nebo již cizích nohách, kilometrovník nezahlédl) – nikde žádný Endorfin.
Druhý kilometr – opět nikde žádný Endorfin (naštěstí už bylo po 1. obrátce o 360 stupňů a pole se roztáhlo, takže bylo vidět na kilometrovníky)
Třetí kilometr – místo Endorfinu průběh opět startem a první kontakt s reálným časem 13:30. Kilometr za 4:30, žádná sláva
Čtvrtý kilometr – Endorfine jsi tu?
Pátý kilometr – přeběh Čechova mostu a krásný pohled na noční Prahu
Šestý kilometr – otočka pod Štefánikovým mostem (druhá o 360 stupňů). Místo Endorfína lehká krize při výběhu do mírného táhlého stoupání na Štefánikuv most (je vidět, že trénink chybí).
Sedmý kilometr – úžasná noční Praha s Malou Stranou a hradem v pozadí
Osmý kilometr – hele Endorfini s kytarou a bubny (ne to byla jen kapela, zase nic:()
Osmý a půltý km – že by první endorfin? Z úst malého chlapce (asi 8 let) se ozvalo obdivné „Hele 74“. Hlavou mi blesklo, to mluví o mě, to musí být ten Endorfin. Nebyl.
Devátý kilometr – to byl určitě Endorfín (a nebyl sám). Z davu „dvou“ dívek se ozvalo opět obdivně: „Ty kluci jsou fakt dobrý“. Určitě to bylo směrováno na mě, jen zapomněli ještě skandovat: „Pokladníku jeď!!!“.
Desátý kilometr – můj plánovaný drtivý finiš na poslední pětistovce se neuskutečnil. Dílem z frustrace, že nemám ani jednoho Endorfina, dílem z nulové motivace, kterou mi sebrali pořadatelé. Při průběhu okolo cíle (asi 600 m do cíle) jsem zaslechl vyhlašování stupňů vítězů. Uznejte sami, když vám takto nepokrytě a nevhodně v průběhu závodu někdo řekne, že už nemůžete být první, vezme vám to vítr z plachet.
Takže předsedo gratuluji, pivo je tvé. Můj zase čas 45:17, což je pro mě zklamání. Jinak Praha noční je krásná a úchvatná. Já jsem si zaběhl desítku v klidném a vyrovnaném tempu a vrátil jsem se na oslavu narozenin, z které jsem byl vytržen (kus grilované krůty na mě ještě zbilo a asi litránek červeného).
A ještě jeden závěr: Endorfini mě nemají rádi!
Pokladník
